O mém podzimu

Zase se vrátil. Donekonečna se opakující podzim, nevyhnutelný v naší zeměpisné poloze. Letos fialový. Tedy donedávna. Jakmile se obnovil nám přirozený čas, ten zimní, vše mi zezlátlo. Ztratil se mi fialový temný podtón, naštěstí. Dočkala jsem se, konečně toho více zvládnu. Maluji, kreslím a pozoruji světlo. Od svého narození z něj nespouštím oči. Dává základní hloubku mým obrazům a vytváří výsledný dojem. Tu známou impresi. Nu, ale co dál, když přes všechno to světlo, pořád je ten podzim. Který se přelije do zimy, do vlezlé, zaprášené, rozplizlé, dusivé městské zimy. A mé zlaté světlo opět zhasne. Nezbývá nic jiného, než se těšit na 20., 21., 22. a 23.12. Doufat a nepřestat pevně věřit. Protože někdy v tomto čase by se SNAD mohlo vrátit slunce. S ním trošinku později vše, co máme všichni tak moc rádi. Slunovrat! Zimní! Já slavím příchod léta. A to světlo? Přijde taky, později.

Zdeňka Josefina Trnečková