O iluzionistovi
O iluzionistovi Triky a iluze. Kouzla a magie. Je to dnes, v epoše dokonalých produktů sofistikovaných technologií, pro někoho vůbec zajímavé? Ocenitelné? Pro mě ano! Udělat opravdu z ničeho něco opravdu velkého – to uměl Karel Zeman. Filmař, jehož naturel předurčil jeho velmi bohatý osobní život. Trikař, jehož umění předurčila éra filmů bez vlivu počítačů. S neobyčejnou lehkostí vytvářel „kejkle“ pro oči diváka. Cokoliv si usmyslel vytvořit, bez problémů zrealizoval. Vznikly tak filmy, co umí zanechat stopu v podvědomí. Citlivě vtipné až ironizující. Poetické až zvláštně romantické. Navodí příjemnou nostalgii, po které má duše tak žízní. Vždy ráda zhlédnu nový trikově nadupaný „biják“. A na druhý den z „bijáku“ nevím skoro nic. Prostě ta stopa ve vědomí nezůstala. Usilovně přemýšlím, co vše by s dnešní technikou dokázal vytvořit Karel Zeman. Nakonec si pokaždé pustím jeho film a přivodím si éterický stav. Stal se z toho můj rituál. Zdeňka Josefina Trnečková
Umění ve výlohách
Umění ve výlohách Už od mala jsem milovala „bloncání“ po Prostějově. Od náměstíčka k náměstí. Od výlohy k výloze. Zvláště v podvečerním čase, kdy nasvětlené výlohy krásně vynikaly. Naaranžované, vzdušné, přitažlivé. Díla tzv. aranžérů. Kdo se chtěl stát aranžérem, musel mít estetické cítění a šikovné ručičky. Složit talentovou zkoušku a být přijat do exkluzivního učebního oboru. Dnes je tento druh umění zcela vymýcen. Z krásných výloh se staly zalepené foliové plochy s velkými nápisy. To abychom my všichni chápali, co se prodává např. v papírnictví či lékárnách. Já osobně mám s nápisy problém, ihned zapomínám obsah. Má paměť odmítá uchovávat hloupé a odpudivé vjemy. Tudíž záměr obchodníků působí na mne zcela opačně. Proto už „nebloncám“ po Prostějově. Není co k okukování a číst nápisy mě nebaví. Zůstaly jen vzpomínky na umění ve výlohách. Zdeňka Josefina Trnečková
Nemůžu se dočkat Ježíška
Nemůžu se dočkat Ježíška Tak, vánoce. Pro mě zimní slunovrat a s ním přijde „zimní léto“. O tom jsem se kdysi zmiňovala. Ale o svém osobním Ježíškovi jsem neřekla vůbec nic. Ježíšek se u mne zastavuje každý rok. Tváří v tvář jsem se s ním ještě nesetkala. Má hrozně naspěch. Vždy jen cinkne domovní zvonek a než dostatečně zareaguji, už jen z okna zahlédnu na temném nebi mizející vrtulník. Vždy létá vrtulníkem, od malička ho tak vídám. Jednou mi rodiče dali dalekohled, abych se zkusila podívat. Zahlédla jsem velikého ježka. Na bodlinách měl napíchané dárečky a na očích obří žluté brýle. Snad aby lépe viděl za zhoršených světelných podmínek. Byla jsem z něj nadšená, moc se mi líbil. Teď když už jsem vyrostla, tak vím, že to Ježíšek být nemohl. Ve vrtulníku seděl jeho akční asistent, protože Ježíšek nestíhá. Má všeho moc. Dokonce ani ty dárečky mi nedoručoval. To také…
Tragédie v Paříži
Jakmile jsem se o tragédii dozvěděla, začaly mi téct slzy, říká Zdeňka Trnečková Prostějov – Páteční události v Paříži otřásly prostějovskou malířkou, fotografkou a výtvarnicí Zdeňkou Trnečkovou možná víc, než s některými jinými obyvateli města. „Bylo to strašné. Hned jak jsem se to dozvěděla, má spontánní reakce byla, že jsem začala plakat. Nechápu, jak je možné, že ve dvacátém prvním století, v tisíciletí vodnáře, kdy měl už dávno zvítězit zdravý lidský rozum, nemá pro někoho život člověka pražádnou hodnotu,“ uvedla Zdeňka Trnečková. Neubránila se ani připomínce tragédie ve Francii na počátku tohoto roku. „Před pár dny jsem si vzpomněla na útok v redakci Charlie Hebdo. Měla jsem dost děsivé tušení, protože se zdálo, jako by na to svět po půl roce zapomněl. Bohužel, tušení se vyplnilo tento pátek v mnohem horší podobě, než jsem si vůbec dovedla představit,“ smutně dodala výtvarnice. Zároveň dodala, že pohnutá novodobá historie našeho státu v sobě skrývá značná pozitiva. „Ať chceme nebo ne, byli jsme…
O mém podzimu
O mém podzimu Zase se vrátil. Donekonečna se opakující podzim, nevyhnutelný v naší zeměpisné poloze. Letos fialový. Tedy donedávna. Jakmile se obnovil nám přirozený čas, ten zimní, vše mi zezlátlo. Ztratil se mi fialový temný podtón, naštěstí. Dočkala jsem se, konečně toho více zvládnu. Maluji, kreslím a pozoruji světlo. Od svého narození z něj nespouštím oči. Dává základní hloubku mým obrazům a vytváří výsledný dojem. Tu známou impresi. Nu, ale co dál, když přes všechno to světlo, pořád je ten podzim. Který se přelije do zimy, do vlezlé, zaprášené, rozplizlé, dusivé městské zimy. A mé zlaté světlo opět zhasne. Nezbývá nic jiného, než se těšit na 20., 21., 22. a 23.12. Doufat a nepřestat pevně věřit. Protože někdy v tomto čase by se SNAD mohlo vrátit slunce. S ním trošinku později vše, co máme všichni tak moc rádi. Slunovrat! Zimní! Já slavím příchod léta. A to světlo? Přijde taky, později. Zdeňka…
CITACE DO MÉDIÍ K VÝSTAVĚ
Citace do médií k výstavě ve Vlastivědném muzeu v Olomouci 2015 Velmi se snažím, aby bylo vždy důležitější to, co tvořím, než to, co jako „výtvarník“ znamenám. Nevím, jak se přesněji vyjádřit. Myslím si, že v dnešním světě se svět kultury točí spíše kolem umělců samých, než kolem jejich tvorby. O obsah, hloubku, poslání, myšlenku díla atd. se nikdo nezajímá – zdá se, že už to není podstatné. V tom já vidím hrozný úpadek vnímání umění, který sice všichni cítí, ale nikdo se znepokojeně neozývá. Já sama nejsem schopna moji tvorbu rozebírat. Jsem tu přece od toho, abych tvořila obrazy – ty mají mít schopnost výpovědi. Obrazy žijí své vlastní životy. Mým záměrem je tvořit další „životy“ PRO KRÁSNĚJŠÍ ŽIVOTY LIDÍ. Zdeňka Trnečková